Co je u nás nového?


Kdo sleduje naši chovatelskou stanici tak ví, že jsem se na dosti dlouhou dobu odmlčela. V mezidobí jsem se totiž vdala, pak přišli děti a já jsem se z toho "aktivního" pejskařského světa stáhla. Zjistila jsem, že mi moc dobře nejde skloubit rodinu, výcvik psů i myslivost dohromady. Krom toho se mi také už nikdy nepodařilo přemluvit Lady, aby měla další štěňata, z nichž jsem si chtěla jedno nechat. A tak jsem to nechala vše plavat, užívala si úplně obyčejných procházek se psy a dětmi a říkala si až děti odrostou, tak bude zase šance začít.
Leč bohužel psí život je velmi krátký a tak jsme se i my museli s našimi čtyřnohými kamarády loučit. Jako první odešla Xita. Bohužel nádor se vrátil na místě, kde se nedal dost dobře odoperovat a tak jsem se s ní v jejích téměř třinácti letech musela rozloučit. Jako druhý odešel Kosťa. Ten doplatil na svou nenažranost. Ukradl nám starý chleba určený pro slepice a podlehl následným komplikacím které s tím byly spojeny. Jeho smrt jsme vůbec nečekali a hodně nás zasáhla. A protože se říká, že na smutek je nejlepším lékem štěně a i já jsem si myslela, že ta doba, kdy k nám může přijít další pes nastala, tak jsme si za nedlouho pro štěňátko jeli.
Honiče jsem momentálně nechtěla. Bylo by mi líto, že se s ním nedostanu do lesa a tak jsem si přivezla hnědou fenečku australského ovčáka Chocolate Love from Tatras -Mafi. vtrhla k nám jako tornádo. Však jsem o tom natočila i film. Když Mafi přišla, tak byla Lady nejprve uražená, ale pak ji přijala a úplně rozkvetla. Bohužel vloni před vánoci, se u ní objevilo vnitřní krvácení, které jsem včas neodhalila a i s Lady jsme se rozloučily. A jak to bude dál můžete sledovat na hlavní stránce. Litomyšl 27.12.2016


Jak jsem se dostala k honičům



To, že jsem se stala majitelkou a posléze i chovatelkou švýcarských honičů je vlastně omyl. Původně jsem hledala psa, který by se hodil na náš statek, aby hlídal, nebyl moc malý (to abych se k němu nemusela moc ohýbat) a mohl se mnou chodit na dlouhé procházky. Tak jsem po prohlížení dostupných atlasů psů vybrala bernského salašnického psa. Jenže vybrat si plemeno a pak sehnat štěně je někdy pěkně složité. Nicméně díky mému tatínkovi, pro kterého byl „berňák“ jako „berňák“ jsme se nakonec jeli podívat na naši Xitu a vy kdo znáte štěňátka švýcarských honičů a nebo jste si prohlédli obrázky ve fotogaleriích jednotlivých vrhů mi jistě dáte za pravdu, že by člověk musel mít hodně silnou vůli, aby odolal. A tak se stalo, že se v naší rodině usídlili zcela jiní psi něž jsem si původně plánovala. Ale postupem času jsem se naučila je znát a vědět co od nich mohu očekávat. A mohu napsat, určitě bych neměnila (i když někdy jsou to s nimi nervy). Nevím, zda jsem pro ně ideální páneček, ale vyzkoušeli jsme spolu mnoho aktivit a vím, že se švýcarští honiči umí hodně přizpůsobit (a i já se umím přizpůsobit).
Díky švýcarským honičům jsem se dostala na praxi do Švýcarska a seznámila se tam s úžasnými lidmi kolem švýcarských honičů a několikrát se tam i vrátila. Díky psům jsem se dostala i do Norska a Švédska odkud jsem přivezla první švycké honiče v ČR. Díky psů jsem se seznámila s mnoha fajn lidmi. Dokonce jsem si udělala i myslivecké zkoušky. I když se myslivosti aktivně nevěnuji, protože mi už na to nezbývá čas, tak doufám, že to bude jeden z mých „koníčků na důchd“ a že tak budu moci plně rozvinout to pro co byli švýcarští honiči chováni a budu je moci obdivovat v jejich přirozeném prostředí a při jejich přirozené práci. Takže jak sami vidíte, nakonec ne páneček, ale pes si přizpůsobí pánečka k obrazu svému. A ono je to vlastně jedno kdo se komu přizpůsobuje, hlavně, že nám je spolu dobře. Tedy doufám, že mohu mluvit i za ty své honiče.

s Lady v Itálii s Eri na zkouškách